Zemřu svobodný

Kniha je svědectvím Kubánce Noble Alexandra, který byl ve svých 28 letech zadržen kubánskou tajnou policií a ve vymyšleném procesu obviněn z přípravy atentátu na Fidela Castra. Takové obvinění vzniklo při snaze zastavit činnost církve v komunistickém státě. Noble je totiž aktivním spolupracovníkem Církve adventistů sedmého dne.

Příběh začíná v roce 1962 a autor popisuje svůj pobyt v nelidských podmínkách castrovských věznic, ve kterých stráví nakonec 22 let. Autor žije na základě rozhodnutí, že Bůh je a bude celou dobu s ním, že má pro něj svůj plán a přes všechna krutá mučení, strašlivé zacházení i otrockou práci stojí za to vytrvat a zůstat věrný Bohu. Základem je vězení samozřejmě přežít, Noble se však za každých okolností snaží svým spoluvězňům svědčit, pořádat bohoslužby, vyučovat nejen Boží pravdy, ale také matematiku a další „univerzitní“ předměty.

Autor svým svědectvím vyzývá k následování Krista i za cenu oběti. Sám přijde v době věznění o manželku a syna, o mnoho utýraných či popravených kamarádů spoluvězňů a samozřejmě o velkou část svého života.

Děj knihy končí někde kolem roku 1984 v Americe. Snad by se tedy mohlo zdát, že svědectví je neaktuální a že nepředstavitelnost autorových zážitků nemůže zasáhnout. Na druhou stranu je možné postavit takové svědectví jako zrcadlo naším „nicotným“ problémům, které nás/mě i přes svou malost od Boha vzdalují. Nechť je příběh Noble Alexandra povzbuzením a zamyšlením, za kolik mi stojí život s Kristem.

Když jsem pohlédl do potemnělého sálu, mé nitro se naplnilo zvláštní směsí radosti a smutku – radost z toho, že se nám podařilo úspěšně zahájit přednášky pro mládež naší církve, a smutku z chronického strachu, který vyzařoval z napjatého výrazu v obličeji mladých lidí sedících přede mnou. Fráze jako „žijeme v závěru dějin“, „v soužení jakého dosud nebylo“, „musíme čelit pronásledování“ už dávno nepatřili do daleké budoucnosti. Pro kubánské věřící byla doba soužení tady.

Alexander Noble se vracel ze své přednášky, domů však již nedojel… prý pět minut. Důstojník se očividně spletl. Jak dlouho mě tu budou držet? Přemítal jsem. Bylo 20. února roku 1962. Tehdy jsem ještě naštěstí netušil, že v Castrově vězení strávím následujících dvaadvacet let.

...

Navzdory všem bolestivým vzpomínkám nemám čas se trápit. Nemám chuť marnit čas nenávistí. Raduji se. Zpívám. Směji se. Chválím Boha, protože vím, že má síly zla ve své moci. A co je nejlepší – má ve své moci i mě!

Napsat recenzi