Zjednodušeně by se dalo napsat, že je to kniha fejetonů. Ale ne, to nejsou fejetony. Zvlášť když se do jednoho vejdou třeba tři příběhy. Spíš jsou to myšlenky a postřehy, které se v autorčině hlavě vynořily či postupně poskládaly na základě pozorování a prožívání coby ženy, maminky i učitelky náboženství. Postřehy, které vedou k hlubšímu, citlivějšímu a pozornějšímu naslouchání životu, lidem kolem, v rodině, dětem, větší radosti z maličkostí a větší lásce a vděčnosti Bohu za život, který dává. Jistě by se hodilo nad jednotlivými kapitolkami knížky přemýšlet, třeba každý den o jedné, ale když ono to tak nutí číst dál a dál. Až na konec. A pak aspoň ještě jednou dokola. Máte-li v oblibě fejetony Hany Pinknerové, Františku Böhmovou rozhodně nepomíjejte bez povšimnutí.